Kuše je chladná střelná zbraň, pocházející podle všeho z Číny, resp. jihovýchodní Asie. Jedná se jakoby o lučisko doplněné kolmo připojeným tělem kuše, které obsahuje několik stavebních prvků. Je to hlavně spouštěcí mechanismus, obvykle i pažba a někdy natahovací mechanismus. Historici tvrdí, že kuše byly známy již v 5. století před n. l., a to nejen v některých asijských oblastech, ale i na území dnešního Řecka.
Desetitisíce střelců z kuše
V roce 209 před n.l. měla podle dohadů čínská armáda více než 50-tisíc střelců z kuše. Evropané se však s touto zbraní seznámili až během křižáckých výprav. Na evropském kontinentu se rozšířily v průběhu 11. – 12. století. Bojovníci ji považovali za zbraň, které se bylo třeba obávat. Vždyť už ve středověku vynikali smrtelnou průrazností. Dobře trénovaný střelec byl schopen na větší dálku prorazit rytířské brnění. To se, samozřejmě, mnohým nelíbilo a snažili se tuto „nerytířskou“ střelnou zbraň zakázat. Podařilo se to církevním autoritám, které v roce 1139 oficiálně zakázaly používat tyhle zbraně v boji. Ale jen proti křesťanům.
Účinný obranný prostředek
Ve středověku byly hlavní střelnou zbraní a prakticky vytlačili luky. Nevyžadovaly si žádnou speciální přípravu na střelbu, účinné byli i proti lehčímu brnění. Kuše mohla být delší dobu natažená a připravená k okamžité střelbě. K její obsluze stačil malý prostor, což bylo výhodné hlavně při obraně opevnění. Například k husitskému válečnému vozu bývalo přidělených 4 až 8 střelců z kuší. Také se používaly jako vojenská zbraň až do 17. století, pak je postupně vytlačily palné zbraně.
Moderní zbraň
Kuši jako válečnou zbraň použili i v 2. světové válce. Hledala se tichá střelná zbraň pro použití v sabotážní a partyzánském vedení boje. Další technologický vývoj přinášel nové materiály, které umožnily vyšší výkony tyhle zbraně při snížení její hmotnosti. V současnosti se kuše využívají na sportovní a rekreační střelbu, případně, kde je to povoleno i jako lovecká zbraň.
